A je to!

A je to! Stejné nashledanou jako každý rok, stejné zvedání židliček a stejné vyklízení šatny. Ale letos je něco jinak, všechno bylo tak jaksi větší doják a s notnou dávkou elegance. Snad i ta bunda, co jsem zapomněla jako poslední v šatně se mi v rukou houpala tak nějak do rytmu mých slz. Poslední cesta z třídy do šatny a poslední zamávání na spolužáky. Stačilo! Konec! Dost slz, čeká tě nový život. Jenže to se řekne snad někomu jinému, ale já mám svůj život, svoji třídu a dokonce i učitelku ráda. Nepomůže mi to. Zvedni hlavu a po devíti letech jdi! Jdi někam kde to neznáš. Někam, kde už budeš dospělá a nepomůže ti omluvný pohled a procházka ke kabinetu své patronkyně třídní. A pak se mám smát! Já se smát budu, půjdu životu vstříc a vše co se mi naskytne využiju tak, jako moje máma využila příležitosti zapsat mě mezi mé úžasné spolužáky. Ono se to totiž vyplácí!