Psala jsem

V posledním díle ságy, v poslední části tohoto dílu je scéna. Muž, ležící spící. Žena, sedící a naopak bdící. Co teď? Jak jen rozvinout příběh bez hlavní postavy? Žena uvažuje. Nachází samé náhražky. Chce "něco víc".
Pomalé odtáhnutí těla ženy. Sunutí po posteli. Dveře ložnice se zavírají. Scéna opět stejná. Muž ležící spící, ale bez ženy. Žena nachází východisko. Nachází "něco víc".Mírné zaklepání na dubové dveře. Letmé přivítání. Přivítání kořeněné touhou. Čím dál víc smělé polibky. Čím dál víc smělé pohlazení, pohyby. Prohnutí těl, splynutí. Uspěchaná dohra. Letmý, ničím vyjímečný polibek. Klapnutí dubových dveří.
Žena. Sedí sama v potemnělé kuchyni. Nenašla "něco víc". Nenašla nic. Slzy plné prázdnoty, slzy plné viny.
Klapnutí skleněných dveří. Typická chůze muže. Rychlé setření smutku z tváří. Muž přisedá. Líbá. Hladí. Utěšuje pozůstalé stopy. Stopy neznámo odkud.
Na začátku ságy, v počátečním díle je scéna. Muž, ležící spící. Žena, sedící a naopak bdící. Co teď? Žena uvažuje. Nehledá, našla. Má to, co již měla. Avšak našla až teď. Našla něco víc.
Takto u nás plynou lidské životy.