To byl zase jednou den...

Pátrala jsem nad tím, co mě vlastně vede k blogu. Nikdy jsem si nepsala deníčky a nikdy jsem nebyla na pravidelnost. A dnes jsem na to přišla, je můj kamarád, je to, co mi chybí.

 Když někomu chybí společník pro chvíle pohody, koupí si psa. Když někomu chybí rodina, najde si kamarády a nebo Poštu pro tebe. Společníky pro chvíle pohody mám, mám skvělou rodinu a báječnýho přítele. Ale dnes, když je mi mizerně, mi zbývá blog. Možná si za to můžu sama, ale to je mi jedno. Vím jen, že teď tady sedím a píšu místo povídání a obejmutí.

Určitě to znáte, nebo možná ne. Já to znám a nejradši bych s tím nikdy nepřišla do styku. Je to ten odpornej stav, kdy vy sedíte doma, je vám na nic a nedá se s tím nic dělat. Říkám si, co doprdele kamarádky? Joo, kamarádek mám a dokonce i jednu skvělou, kterou bych za nic nevyměnila. Ale ta se teď baví s těma, o kterých já říkám namyšlený krávy. Rodina? Ségry se spikly, ostatně jako vždy a oznámily mi, že jsem nejmladší a ať jsem ticho. A přítele? Nechci ho otravovat, vím že je to jen konina a že to přejde, tak proč to řešit s někým jiným? A tak držím hubu, píšu a schovávám se za smajlíky na chatu.

Vlastně by asi o mě nikdo neřekl, že mám takovou povahu, ale podle mě musí být rovnováha ve všem. Já se směji, nestrachuju a moc ráda se bavím. Ale jednou za čas, to příjde. Stačí malinká blbost a já všechnu negativitu nahromaděnou v sobě potřebuji dostat pryč a nebo prostě vyrazím a brodím se lesy třeba půl dne a je ze mě ten nejšťastnější člověk o samotě.

A proto si jedna praštěná a úplně obyčejná holka založila blog, na vyvětrání toho, co je zbytečný ukazovat pač to přejde. A co vy? Jak větráte stres? A taky ho v sobě hromadíte?