Zapomněla jsem...

Ano, přiznávám, nestydím se... Dneska mě můj přítel přivedl na myšlenku mýho blogu a mě došlo, že ho zapomínám asi jako v létě spoďáry. Takže jak pokračuje můj naprosto obyčejnej život, kterej tak miluju? Protloukám se ním s bušením srdce, s občasnými výbuchy nervů a hlavně s čím dál častějším úsměvem na rtech. Víte co mi dochází? Že změnit svět nejde, snad by stačilo kdyby každej změnil sám sebe. Jenže kdo už zažil i něco jinýho než izolovanou bublinu a růžový brýle tak ví, že se lidi mění neradi. A tak měním aspoň svůj pohled na svět, přesněji řečeno, mění mi ho někdo jiný a já jsem za to vděčná. Začínám přicházet na to, jak lehký je přehlížet ty co nestojí za pohled a koukat se tam kam chci. A to já dělám, koukám se tam, kde si myslím, že uvidím to hezký... a co když mi ujede pohled nebo si špatně myslím? Vypíšu se, vyřvu a ponořím se do vzpomínek na časy, kdy jsem koukala správně:)